Hrady naše.

Hrdé zbytky hradů hrdých

třímající v výši smělé,

oj, což jste vy z časů slávy

myšlénky snad zkamenělé!

Myšlénky snad, jimiž ňadra

vlasti mé se někdy chvěla,

když se v mocné písni slavy

s národem svým rozepěla.

Myšlénky snad oněch písní,

jichžto ohlas vrahy kácel,

pro něž – jakoby svou víru –

mnohý – mnohý – dokrvácel!

Ano, písněmi jste byly

hradověnčené vy chlumy:

vždyť, když slávy zpěv nám zanik’,

také vy jste sklesly v rumy.

A ty rumy, kdykoli jim

takový zpěv lůnem šumí,

utajeně přizvukují – – –:

hrad svým zpěvům porozumí!

Stůjte dlouho, dlouho ještě,

o nynější plémě dbejte

a o slavných zašlých dobách

tichou zvěstí šepotejte.

By to plémě poznalo se,

že mu schází lásky smělé

k činům smělým, jak ty hrady,

ty myšlenky zkamenělé.