HRANICKÁ PROPASŤ.

V poříčí Bečvy, jež vroubí se květy,

vysoko nad její pěnou

rytíř Rolf obýval přede sty lety

hradisko nad sráznou stěnou.

Tygří krev divoká v žilách mu vřela,

vrhal se na cizí statek,

při jeho jméně duše se chvěla

v útrobách dětí a matek.

Z výpravy v posvátnou vánoční dobu

rytíř Rolf lesem jel v noci;

vichřice sípěla, jakoby z hrobu

sténaly tajemné moci;

praskalo stromoví, obloha hřměla,

se skály úlom se řítil,

na cestu roklinou, která se tměla,

klikatý zážeh mu svítil.

V prudkosti předejel loupežné druhy,

za ním půl vesnice hoří,

před ním se míhají bleskové stuhy –

pod koněm bahno se boří.

Hloub a vždy hlouběji ssedá se dolů;

bařina, prudko se chvějíc,

zakryla komoně s rytířem spolu – –

šířkou i bezednou hlubinou zejíc,

hradisko zhltnula v sobě.

Kdykoli vichřice v půlnoční době

řítí se s bouřemi vzadu,

rytíř Rolf divoký, dravý –

jak se nám v pověsti praví –

přejíždí, hledaje hradu.

V Boží hod vánoční, v mrazivém chladně,

slyší, kdo v propasť se dívá,

z kapličky hradní zvonek jak na dně

stříbrným zvukotem znívá.