HRANY.

Je soumrak kol, jen vítr kvílí křovím,

jen měsíc objevil se nad smrkovím,

a ticho, tmavo;

o –! ve srdci mém divá bolest ryje,

a myšlení tvé spurné rouhání je,

má vzdorná hlavo!

V co věřit však, kdy slzí hořké zdroje

zem drsná, neklidná, zem bez pokoje

jen lačně vpíjí?

kdy staré výčitky a vzdechy marné

tou hrudí víří, v poušti suchoparné

kde had se svíjí?

Kdy vroucí moje píseň ve mráz letí,

že doufání mně musí sevšedněti

i naděje mé,

kdy duch se srdci, srdce duchu směje:

sny osud jako stéblo v příkop svěje!

v hrob dospějeme!

Kdy zpomínkami v duši rozechvělé

jen suché věnce, kosti zpráchnivělé

a mrtvé stíny,

že prchá myšlenka dál polekaně,

jak v bouři s puklé skály prchá káně,

a z rozsedliny.

Už nemám nic, a nelze doufat ani – –

mých plesů chrám se boří v rozpadání,

v něm šero dusné – –

a věčná noc už nade mnou se kloní,

v niž žádný paprsk luna neuroní, –

v té hlava usne –