Hřbitov na jaře.

Starý motiv, vím to, vím,

k němu se přec navracím,

procítil jsem plně zase

sílu jeho v sledním čase.

Za mnou města hluk a dým

a zde ticho, jiný svět

a zde první zeleň, květ

s divným hrobů tajemstvím,

starý motiv – vím to, vím!

Co zde platna veškerá

pomníků těch nádhera?

Fanfary o mrtvých hlučné,

mramor, zlato, frase zvučné,

sta lamp záře do šera?

Více mluví v mrtvých svět

v svěží trávě, nový květ,

pupen, jenž se k světlu tlačí,

ladí víc než květ kol k pláči.

Nové jaro máme tu;

celý kraj kol v rozkvětu,

jehněda se k zemi snáší,

rozkvétá hloh a bez raší,

vlaštovice v přeletu!

jen ti mrtví v hloubi země

stejně leží a sní jemně,

nezří zeleň, nezří květ,

stín, tma, věčnost jejich svět.

Divně mezi pomníky

šat se pestří všeliký...

Smrt, ach, smrt, to velké síto!

Mně jest nejvíc dětí líto,

jež vzal Žnec ten veliký!

A pak milujících taky;

hebká líčka, smavé zraky,

ztroskotaný tužeb svět

halí nyní zeleň, květ.

Než to jaro pučící

s květů pestrou směsicí

hřbitovu spíš sluší mlha,

v které vše jak slzou zvlhá...

Co zde růže, slavíci?

Jako zmaru ironie

máj svým pláštěm hroby kryje,

nehne však jich tajemstvím...

Starý motiv – vím to, vím.