Hřbitov o dušičkách.

Nezdárné již dítko listopadu

Jasný den se chýlil ku západu;

Zbožných poutníků se valný dav

K městu ze svatého pole valil;

Tamto našich otců svatý mrav

Mnohé oči slzemi jest zkalil,

Které vroucím citem podnícené,

Jako v dobrou půdu dobré símě,

Vykanuly tiše na hroby,

Ježto svoje klesající týmě

Ozdobené krásou nových věnců

V nový oblouk napínat se zdály,

By nad lůžkem smrti zasvěcenců,

Kdežto za duše jich svíce plály,

Nám klekátko vyšší urovnaly.

V této chvíli oči pozemšťanů

Zemské mázdry na půl zbavené

Do vyššího vznášely se stanu,

Jako zraky věšťcův nadšené;

Volný duch hbitější perutí

K nebeskému pnul se klenutí,

A ve srdci toho světa prostém

Ozvala se jak zpěv labutí

Naděje, co vábí ku výsostem,

K nimžto život pozemský je mostem.

V této době stál jsem nad hrobkami,

A uchvácen všecek myšlénkami,

Kterých žádná nevylíčí slova,

Vrátil jsem se na svět ze hřbitova.

Moji duši na půl potěšenou,

Na půl ke smrti až zarmoucenou

Divné obklíčily důtazy,

A obraznost příštím zanícenou

Rozohnily smrti obrazy.

Jakož tvářnost světa neznámého

Tkvěla v duchu plavce odvážného,

V kouzelném prostřena kosmorámě,

Dřív než koráb po nejistém běhu

Přistal k jeho dalekému břehu,

Dřív než vítězného kříže rámě

Pod svou vládu zajalo ty země,

Kteréž na prostranství nezměřeném

V počtu zanímaly nezlíčeném

Nevídaných tvorů nové plémě:

Tak se duch můj v blahé víře topil,

Když se ve svém nebetyčném letu

K onomu vypínal blahosvětu,

Jehož žádný Kolomb neodklopil,

K němuž ale každé srdce lidské,

Když je na korábu živobytí

Stíhá bouř a prudké vlnobití,

Hledá rohů jehly magnetické.

Ty myšlénko o nesmrtelnosti,

O životě v onom světě věčném,

Hluboko pronikáš do vnitřností

Důvodů všech, kterékoli hostí

Blahá naděje v svém lůně vděčném.

Křídlem této soudné naděje

Ať již duch můj tamo dospěje

Na tu výši, horu na posvátnou,

Kde se mudrc opře myslí statnou

Světu, když se naň svět usměje,

Jako na jinocha-panice

Prodajná se směje svůdnice;

Kde nepadne cnostný na kolena,

By se liché skláněl marnosti,

Byť mu v službě světské světa cena

Byla černobohem udělena

Za oběžný peníz necnosti;

Kde i rozkoš, kde i sláva světská,

Co s hrdostí často bezečelnou

Chce se zváti slávou nesmrtelnou,

Vyhlíží jen jako cetka dětská,

Kterou chůva vručila za hračku

Svévolnému chovanci a plačku.

Marná jest ta slávy lačná píle,

Směšná hrdých červů klopota,

Když ve hmotném toho světa díle

Smrti oukap tajně klokotá,

Zdali dnešní neb zejtřejší chvíle

To rejdiště zemské stroskotá;

„Mene Mene Thekel“3 za výstrahu

Měj tu lhůtu pro svou marnou snahu!

Kdo v tom světě jalovým chce činem

Býti nesmrtného jména synem,

Hlouposti je soudruh nerozdělný.

Chtěj neb nechtěj, milý synu světa,

Přece musíš býti nesmrtelný,

Ovšem tamo v onom světě jiném,

Až po vládě těla bude veta. – –

Jak se hejna plachých čejk a kání

Kváčíc nad jezerem snášejí,

Když se bouře z černých mraků s klání,

Větrové pak od severních strání

Vlny k tuhé válce srážejí;

I jak po té bouři po přestálé

Lodník z nejistoty ouzkostlivé

Řídí vetchý člunek dál a dále,

Až bezpečen vejde nenadále

Ku břehům té stráně žádostivé,

Kde choť jeho s dítkem jeho žive:

Takto myšlének mých bouře divá

Člunem naděje mé zmítala,

Až pak víra mého srdce živá

S nadějí se v portu vítala,

I ve tmách mi svítil bílý den.

V tomto rozjímání pohroužen,

Jako rybolovka ponořená

Do dna rybnatého jezera,

Spatřil jsem se náhle okroužena

Podzimního mrakem večera,

A již na obloze mlhavé

Na půl mrakem zahalená hustým

Nachýlila tváře zvědavé

Bledá luna ku dolinám pustým.

Já pak sám a sám jsem pozůstal

Osiřelý na hřbitově host,

Kde velebná tichost panovala,

Hrdá na svou němou výmluvnost,

Jižto jenom větřík přerýval.

Jenž z lehounka květy províval,

Které láska věrná, neskonalá

Z ruky vděčné mrtvým darovala.

Touto samotností blaze zňatá

Moje duše mírem oplývala,

Jako děva poutem lásky spjatá,

Když se slib a věnost rušit jala,

Po zpovědi svaté při pokání

Novým mírem zase oplývá,

Když ji strážný Slibu anděl chrání,

A nevěrné mysli odrývá.

Velikých ty učitelko cností,

Vzývám tebe, svatá samotnosti!

Ve tvém zahalen tu závoji,

V hustém závoji a neproniklém

Vzdoroval bych v tichém odboji,

V spolku srdce s hrdou hlavou spiklém,

Veškerého světa rozbroji,

Jenžto hrozných nepravostí hřmotem

Nad ohlasem cnosti vyniká,

Jako havraní křik nad klokotem

Ukrytého v houšti křovníka.

Třikrát šťastný, kdo se vyrval hluku

Luzy vzdělané a zhloupa zpupné;

Kdo se v samotě skryl nedostupné,

Kde neslýchá městských zvonů zvuku,

Vzdálen spolku sobců lícoměrných,

Vlastnímu jen zisku stále věrných.

Kdežto není svědkem planých půtek

Trubců včelou veskou krmených,

Kde jen srdce platí, a kde skutek

Převýší dav vtipů smyšlených

V mozku zahalečů rozených.

Blažený, kdo v stráni poustevnické

Ušel nehodě té rozkolnické,

Která u světáků hlučném davu

Hrdou odcizuje srdci hlavu.

Já jsem všeho toho světa syt,

Jeho bláznovství i moudrosti,

Jeho lakomství i štědrosti,

Jeho zármutku i radovánek,

Jeho lačnosti i hodovánek;

Nyní sám a sám chci býti skryt

Tam kde stálý mír svůj rozpjal stánek,

Tam kde nezkalený plyne klid

Tokem jasným, do něhož se zhlíží

Luhu májového roucho svíží,

Kdesi v nedostihlém údolí,

Kdežto slavík o svobodě jsoucí

V tiché jarní noci šveholí

Po venkovsku ze své hrudi vroucí.

Šťastný výtěžkem kdo svého plouhu

Kojí skrovnou svého těla touhu.

Jak oučastník nádherného kvasu, –

Který za sklenici tokajčiny,

I za štávu cizí rakoviny

Nesmí svého pozdvihnouti hlasu

Proti kastě hrdých hodovníkův,

Když se zjevné pravdě, když se právu –

Smělým hlasem pravdy protivníkův

Děje křivda dle soběckých mravů, –

Milerád by od těch skvostných hodů

Rychlým tryskem utek( na svobodu

Přes práh nízký pod svou nízkou střechu,

Kdežby sobě zjednal klid a těchu: –

Jako přivlečený ke tabuli

Strašně hostinného Kaliguly

Onen otec, jenžto syna svého

Ztratil mžikem vraha vševládného, –

Jak ten otec vínem napojený,

Hodovnickým věncem ozdobený,

Drahocennou nakropený mastí,

Po komnatě toužil uzamčené,

Aby po hostině zlořečené

Dvojí bolest nad svou vylil strastí,

Přeukrutnou bolest otcovskou,

Ovšem trpčí bolest otrockou,

Kteráž pod závojem veselosti

Rvala srdce žalostnému hosti,

Aby hody téměř Tantalovy,

Aby dary proklel Caesarovy,

V nedostupné zrádcům ukrytosti:

Tak mé srdce mukou světa spjaté

Hledá skrýše v samotnosti svaté,

Takto po přítulku tajném slídí,

Jako holubice štvaná supem

Nad sebou když svého vraha vidí,

Jemužto má mrzkým býti lupem.