HŘBITOV ŘEHOLNIC

První soumrak nabírají akátky,

jím houpou, chvilku šikmo ztrnuvše,

jej tepou vlnivými peřeny;

zde v ústraní, kde končí ve zdivu

všechny vánky z dálek příchozí.

Bezstínové sino řine z kamenů

a vzduchu; změněna je prostornost;

chvějné plochy, širší nežli jsou,

visí odhmotněné, průsvitné;

tekuté hrany jsou mi blíž.

Nehlasně se čechrá tráva hrobová

v jediném místě divném; vysíleno

slovo jako závan v stéblu vrnící.

V prázdných rovech má již hutný prach

jen vlhkou zádumčivost temné hlíny;

pod zemí se roní nalomená lítost.

Tu Maria Laurentina, Maria Vyvolená,

Maria Marta, Magdalena, Klára,

Maria Angela, Maria Angelina.

Jako by přišel z dálek, kde je stále vítr,

tak živý jevívá se u hrobů;

zvolna chodě zdám se krásný, šeptám:

„Nevrátí se ani tento mládí večer.“

Řinulou bledost hlubě vdechuje

to jméno myslím k jasu západu:

„Rafaelo, hledáš hlucho zahrady klášterní

a temnější, mdlivě úsměvnou prsť

zahrady smrti. Jak tajně vášnivé

srdce máš! Když se žertem děsíš,

zalykáš se tichým smíchem hrdla,

šedomodré zraky dětsky rozvírajíc,

v kterých vytrženě tryskne modrá slast,

napodobíš údiv svaté hrdličky;

však srdce hrot je lomu zvadlého.“

Sestupuji; keř suslí šeře, vánek

černavý hyne v tenkou rýhu trávy.