HŘBITOV U LESA

U lesa hřbitov. Ó, jak svítí

z tmy boru jeho bílá zeď!

Zde k otázkám, jež dáváš žití,

jak bys čet jasnou odpověď.

Kol musíme se bráti denně,

a já se z prvu tolik bál,

by naší lásky do zeleně

chlad z něho nepad, stín a žal.

Leč nyní klidně po tvém boku

tu, dlaň svou v tvojí, chodím již,

ó, dobře je mít hroby v oku

a za zdí tam tu mrtvých říš!

Což neslyšíš, jak větrem nese

se thují šumem tichý hlas?

„Ó, milujte, ó, milujte se,

vy v slunci tam – zde chlad a mráz!“

„Ó, milujte se, stále více,

ó, milujte se nocí, dnem,

ó, milujte se, líbajíce,

vy, děti mžiku, žhavým rtem!“

„Neb zde je noc, v níž hvězdy není,

pod tíhou země, kamene,

zde cítit místo políbení

jen kapky vody studené!“

U lesa hřbitov. Ze tmy chvoje

zeď jeho svítí z pozdálí –

ó, nediv se, že rety moje

na tvých dnes tolik zaplály!