Hřbitov v polích.

Tak šel jsem o poledni, vedro bylo,

a šel jsem samých klasů mořem dál,

tu zdivo přede mnou se objevilo,

to malý hřbitov v polí středu stál.

Pár stromů v koutech nad hroby se chvělo,

kříž hlavní časem shnilý zhroucen pad’,

na zeď, kde ostruží jej ovíjelo,

se sypal šípků celý vodopád.

Ty hroby skoro srovnány již s drnem

jak vlny, které v pevný tvar jal čas,

se třásly v slunci, kryté hlohu trnem,

co za zdí bujně dál se vlnil klas.

Z těch každý v cvrčků písni žití zpíval

ve šperku chrp a máků, koukolu,

já přes zeď zhroucenou se Smrti díval

v tvář bez naděje, též však bez bolu.

Mně zdálo se, že moje krev to cítí,

ty klasy obléhají hřbitov ten,

v sluch Smrti křičí: My jsme, my jsme Žití!

a šumí sladce v mrtvých spáčů sen.

Ba přerůstají zeď již rozdrolenou,

již z mrtvých rostou, kříž už zkácený

svou zlatou vlnící se kryjí stěnou

i nápis pod ním chudě zlacený.

A tu jsem cítil v srdce svého hloubi:

v číš žití malou kapkou zmar když pad’,

jak s ním ta splývá, proplétá se, snoubí

a v sled se mění v život napořád!