HŘBITOV

Je schován za skalou v mohutných dubů šeř.

Ta červeň svítivá, jež plá tu na hrobech,

tu květ a tam zas keř,

jak mrtvých srdcí vzdech

by jimi říkal – věř!

Je stopou zavátou lidského života,

zde osud zastavil se pokořen.

Je svatá dřímota,

posvátný mrtvých sen,

úst svatá němota.

Mozolných rukou stisk a teplá náručí,

pohledy znavené, vtlačené pod víčka,

jež život umučí

a smrt jen uhýčká,

myšlenek záření, jímž duch se honosil,

po čem kdo zatoužil, o co se neprosil,

vášnivá vzplanutí

i moci útoky,

výbuchy smíchu,

pláče potoky,

smrt k tichu donutí.

A vzpomínku když hledáš okem mdlým,

kříž puklý najdeš, květy uvadlé.

Je lidská paměť hrobem propadlým,

ulehlou zemí,

drnem zdupaným

nad žitím ztraceným.