HŘBITOV.

Ó hřbitůvek ten mile klidný

jest ostrůvkem kol v moři lesů, polí,

jak v zahrádce v něm pobyt vlídný:

a přece na něm srdce mne vždy bolí.

Tam kostelík s tou bílou věží

tak zírá bedlivě jak strážce malý:

neb drahý klenot můj tam leží

a lásky zlaté poklad neskonalý.

Přes zídku rozhled do krajiny,

z níž ponenáhlu český hlahol mizí:

a teď zas v hloubi tmavé hlíny

tu zakopali českou duši ryzí.

A já dlít budu za horama,

i naše řeč snad vymře tady jednou:

však nezůstaneš, matko, sama,

mých zpěvů slavíci ti na hrob sednou!