HŘBITOV.

Na pokraji ležím boru,

v růžovém kde vřesovišti

nový zárod lesa pučí.

Kol mne moře proutků vřesu,

zvonky drobně pokropených,

bez pohnutí z půdy vstává.

Nad něj tenká lesní tráva

vypnula se metličkami,

jimiž vítr stále chvěje –

a dál, kam bys kámen hodil,

v smutek šedých, nízkých mračen

kmeny sosen zdvíhají se.

Z dola stíny fialové

po kmenech se vzhůru plazí,

výše k větvím rez je sžírá,

a kde na chomáčích chvoje

patina se usadila,

vítr šumí, šumí, šumí –

kdo té písni porozumí!...

Jak by na obrovské harfě

neviditelná čís ruka

dřímajících tónů struny

rozvlnila arpeggiemi...

Ze hluboka znění vstává,

od nejnižší struny z kovu

k vyšším vždy se tónům vlní,

blíží se a sílí, sílí,

a pak zase slábne, slábne,

na strun vlnách zpět se vrací

k tónům přehluboké dumy –

kdo té písni porozumí!...

Při tom lesů rozšumění

vzpomínka mne k nebi vznesla

a na křídlech šedých mračen

zanesla mne v dálnou Litvu,

umlčenou, ušlapanou,

v smutné dumy zadumanou.

Divný les tam zakýval mi,

poutníkovi z dálné země,

která kdysi vlastní slávou

z plné hrudi oddychala,

ale nyní jako Litva

ve věnci hor tiše leží

umlčená, ušlapaná,

v smutné dumy zadumaná.

Se sosnami křivých větví

vysoké tu rostly kříže,

pnoucí se jak borovice

vzhůru k šedivému nebi.

Z dálky nepoznal’s, co kmeny –

a co pně jsou smutných křížů,

jenom cos ti v nitru dělo,

že nerostou v každé zemi

také lesy jako tento.

Až když krok tě přived’ blíže,

zřel jsi, kmenů polovice

jen že v koruny se šíří,

druhá teskně rozepíná

křížem břevno na dvě strany,

pro hřebů hrot připravené,

pro dvě ruce zkrvavené...

Zdiven stanul jsem v tom lese,

oči bezděk spustil k zemi,

a ta, zřel jsem, jak se vlní

nesčetnými mohylami.

Tráva, vřes tu rostly na nich,

mlčení v nich spočívalo,

a z těch srdcí, jež tu tlela,

z těl, jež tady práchnivěla –

rudohnědé rostly kříže,

převysoké, bezejmenné,

chvojí sosen zastíněné.

Do vřesu jsem jak zde used’,

přiklonil se k tichu mohyl –

a výš nad mou hlavou táhlo

lesa toho rozšumění,

jako píseň vzcházející

z hrobu temnosti a hloubi,

do výše se vznášející,

kde se mračno s mračnem snoubí,

jako píseň dávných věků,

přehluboké minulosti,

letící v čas po člověku,

do budoucna, do věčnosti...

Vítr staletí táh’ nad mnou

v lese ze křížů a sosen,

jak by na obrovské harfě

neviditelná čís ruka

dřímajících tónů struny

rozvlnila arpeggiemi...

Ze hluboka znění vstává,

od nejnižší struny z kovu

k vyšším vždy se tónům vlní,

blíží se a sílí, sílí

a pak zase slábne, slábne,

na strun vlnách zpět se vrací

k tónům přehluboké dumy,

nade hroby šumí, šumí –

kdo té písni porozumí!...