Hřbitov

Tak stále jdu tou alejí,

kde hroby mrtvých nadějí

a hroby snů

ze zašlých dnů

zřím všude, kam jen pohlednu.

A hrobů těch, och, tolik již –

a nad hroby, hle, kříž a kříž,

a na nich zřít:

kdos pní tam vbit –

to mého Já kus, můj to cit...

A jdu a jdu tím hřbitovem,

co krok, vždy hrobě po novém,

a každý den

vždy nový sen

k těm mrtvým rovům připojen.

A jdu a jdu a přemítám,

proč každý sen tak pochovám,

proč každý květ

tak zvadne hned

a každý tak mře duše vznět.

A jdu a jdu a nevím sám,

jak ubráním se potom tmám,

až v jeden den

já rozechvěn

svůj poslední tak pohřbím sen...