Hřbitov

Na pahorku leží, na vrcholu,

z dálky zjevný, zjevný mému bolu,

života jak mého meta,

touhy mojí hořký cíl;

nad ním slunce v zenit vzkvétá,

dole stín se uložil.

Pomníky a chmurné kříže,

cypřiš, thuj je v řady víže,

jako vlajky větve věsí,

větrem vlají sem a tam;

myslíš duchů na procesí,

k světlu unikají tmám.

Jako vlny jsou ty rovy,

kam se šinou, valí, kdo ví?

pod nohou se země chvěje,

krok tvůj tady kolísá;

hledíš vůkol, cíl tvůj kde je?

zříš jen pnout se nebesa.

Dole duch se z těla svléká,

jako okov prach se smeká,

a jak z kukly ze zborcené

křídla vymkne perutí,

do výše je skvoucí klene

volně v mocném pohnutí.

Jiné světy jejich zoru

planou věčném na obzoru,

je to jako probuzení,

život – jaký trpký sen!

bolest už tam nepramení,

nezachází sladký den.

Rozkoš jako vzduch tu stře se,

jako vlna dál tě nese,

květy hýří, v barvách plane,

v rytmech měkce kolíbá,

jako tóny rozjásané,

jako matky modlitba.

A duch všecko obejímá,

nebe, zemi, mezi nima

miliony hvězdných světů,

bratrský vše poutá vztah,

a duch krouží po nich v letu

jako motýl v lučinách.

Věčná krása na všem leží

jako věčné jaro svěží,

vzrůstá, jako na poledne

slunce roste zlatá zář,

ze všad mír vlá na den ze dne –

je to sladká Boha tvář?!

A tak bolně, sladce je mně,

na život když myslím země:

Hořká půda pro kořeny,

ale na vzácný jde květ – –

posléz odtud vytržený,

přesazený v božský svět!