HŘBITOV

Zde leží ti, již zašli v boji. Sta reflexí se v duchu rojí,

jichž smysl mdle zas uniká.

Chví v dusném tichu jíva listy, z nichž dá se tušit povzdech čistý

nad mrtvým srdcem básníka.

Nad mrtvým srdcem mladé ženy, kde ocún rozkvet otrávený

jak siný plamen z podsvětí,

nad bílým snem, jenž zářil schvěle za první noci rozpučelé,

jež schýlila se k dítěti.

Sám chodím zde. Jen vůně vlahá jak ruka v strunný akord sahá

a dlouží chvíle zážitku

a cítíš sláb, než byl jsi kdysi, tvá efemernost kterak visí

nad věčností jen za nitku.

Zde pěje pták. Však kterak pěje! Stín podvědomé beznaděje

mu sordinuje místy hlas

a ševel věnců tenký, suchý jak hovor v pausách mezi duchy

tvé nervy zmrazí zas a zas.