Hřbitov.

Zde v tom místě smutku posvátného,

Kde jen tichost věká obývá,

Zde, ach z hloubky srdce lítostného

Horké vzdychání se vylívá:

Jaký pohled! všechno k truchlivosti

Samovážné bez odporu zve!

Proč se mysl vine k hnětlivosti?

K rozjímání tesknému proč lne?

Černá věže chrámu pošmourného,

Malby po zděch smutek jevící,

Kamenové stvůru ostárlého

Zbytky člověčenstva kryjící;

Zde ta zelenavá borovice,

Jejíž stíny v hroby splývají;

Tamto vytesané popelnice,

Konec všemu! tajně volají.

Svatá tichosti! jak mocně jímáš

Srdce k oustrannému tesknění!

Bez ohledu roušku zpouře snímáš,

Záhublivé dusíc vášnění.

Přistup tvore, jenž se v prachu bočíš,

Pna se z mdloby nevytěžené;

Přistup sem, tu přepatrně zočíš

Klam své touhy nedovolené.

Všemi vládne stálověký spánek –

I tím, v němž se játra bouřila;

Žádný nehádá se o svůj stánek;

Věčná svornost všecky spojila.

Tu se tuhé pouto rozbořuje,

Otrok pod ním více neklesá;

Závist více jiných nesužuje,

Nad neštěstím cizím neplesá.

Krásné tílko neštítí se více

Ležet podlé tváři škaredé;

Děvče, jemuž kvetla dříve líce,

Zde si více krásu nevede;

Zde se pyšný boháč za nuzného

Spolubratra více nestydí;

Kníže rozdíl stavu vznešeného,

Zvláštnost ouřadu víc nevidí.

Vybouřil tu zhoubným hněvem jatý,

Nevíří v něm vztěku ohňové;

Nehrozí tu kříž ni řetěz zlatý,

Ztroskotáni jsou tu znakové;

Strašné lidohromce, které celý

Svět nemohl spíše směstnati,

Bez obtíže smrt se mocná velí

V hrobek uzouninký srovnati.

Všecko zticha spí, a neprocitne

Žádný z hrobu povždy klidného;

Ach! v něm nikdý více nezasvitne

Světlo jitra rozedněného.

I my se tam někdy ubereme,

I my někdy přestaneme žít;

Bychom zašli, smrti neujdeme:

Nastane všem touto branou jít.