Hřbitov.

Smutných sade! – Zvadlá tráva

na pahrbcích nízkých kolem,

jakby zvolna žloutla bolem

pro ten život, jenž tam v hloubi

pomalu se rozpadává.

Cítíš sám, jak čas vše ničí.

Však z té kolem žluté trávy

– Ironie! – nový, smavý,

jarem se zas život snoubí,

v dlani samé Smrti klíčí.

Tak jsme v posled vděčnou látkou

všichni neznámému duchu;

v klidu snění, v bouře ruchu

v Smrti peň se život roubí. –

Zkoj se moudrostí tou sladkou!