HŘBITOVE, HŘBITOVE...

Říkají: Smutná, pohleď ven,

keř růží, sluncem rozhořen

až k tvému oknu vstává...

Já nevidím. Já vidím jen:

na hrobě roste tráva.

Říkají: Pohleď k nebesům,

jak laskavě hvězd věčný tlum

zří na svět široširý...

Já nevidím. Náš malý dům

je tmavý tak a sirý.

Říkají: Věčné lásky kruh

vše objímá, v něm prach i duch

jsou nové žatvy pelem...

Já nevidím. Vždyť u nás Bůh

byl jenom ničitelem.

A slunce žeh a květů tíž

a nová žeň a lásky říš,

jak marná, marná sláva!

Ty, srdce, jenom jedno víš:

na hrobě roste tráva.