HŘBITOVNÍ KVĚT

V myrt věnci sadů rajské krajiny,

v snech toužných písní vůní rosených,

v luk vzdechu, v trylcích fléten slavíků

jsi vyrůstala, kalich panenství

se rozvil na slunci

jak bílé růže div.

Jak přelud křehká, plachá cizinko,

tvých vlasů vlny sněním sezlátlé

a škeble dlaní s prstů vroubením,

jež na pobřeží ňader dřímají,

si maluji v svém snu.

Ach, dítě slasti, jež v tmu odešlo.

Co platno, že ti vpletli v kadeře

sléz, narcis, routu, slzy tuberos,

by omluvili bolest odchodu

již marným půvabem.

A léta letí... Hřbitov pustnoucí

sbor pěnic hostí láskou pějících.

Nechť radují se z jara života

a rozveselí dumné cypřiše,

v jichž stínu blaze spíš...

Nuž naslouchej jim v hrobky vězení. –

Viď, tušíš mízu v stromech prouditi.

V sklenících šílí vůně hyacint...

Jen pozvedni se v rakvi – zaslechneš

mé srdce touhou nýt!