HŘBITŮVEK LESNÍ

Vysoko v skalách různé sklony křížů,

stěnou smrků, sosen obstoupené věrně.

Sošky v levo smutní. V pravo hrbolina mravenčí

chudých rovů bezejmenně splývá

pod velkým, monotÓnním šoumáním;

k jich skoupě vzešlým v syté trávě nedbalé

chudobkám, pampeliškám, maceškám a zvonkům

víc kloní rzivý Kristus drvo hnijící.

V bledozlatém leží plášti obláčků

na chmouřících se větvích polosilné slunce

a na protější stěně stromové

jehličí slévá v hmotu rousnatou,

ujasněle starozelenou.

O jak se rodí a jak umírá

táhlé svištění v těch strážích kosmatých,

blíž vrcholů; pak v nižší jejich zhoustlině

tmí se dávný hukot hluboký;

hučí dlouho žití vesmírného sen;

pak jen někde listů šum. Ticho. Dlouho.

Strnulá panno kamenného žalu,

nyní slyšíš jenom zšeřelý

sbor matný, prostorami zdušený,

tu mnohohlasou tuchu v dálavách.

Kraj ticha dvojího: zde němost lesní

s mlčením hřbitovním se slévá, které mění

hlas tiše citující: „Emilie...

narozena dne... a v mládí zemřela...“

v tenkou píseň táhle tesknící.

Náhlý vzkřik ptáka; jeho odlétání.

Již rdí se sosny, mezi stromovím

smračeně měkkým taje vlhká plavost,

bledá zeleň, něžná růžovost,

jež se loučí s pískem; rmutná v mramorech;

cvrček zpěvu svého nitku trhanou

už přísti počíná; a prach tu tlící neví,

zda krásný uplynul to den či mnoho lét.