HŘBITŮVEK

Je poledne. Stín v parnu nepohne se,

jen jíva bílá neslyšně se třese,

jsouc výhní jata,

na plném žáru mramor prudce sálá,

teď hýří ohněm i ze svého mála

soch stará zlata.

A vůně kytic obsažná a těžká

jak oblak zhustlý na témž místě mešká,

by dech ji přijal,

jed, který smrti příchuť dává skvělou,

v takové moci kolem sebe stelou

výrony fial.

Vzduchová výheň. Smutně zvučí včely.

Nelze už nikdy suché imortely

napojit medem.

Umíme zemřít, vejít v tyto sady,

tichounce ležet v režných travách tady,

žíti však nedovedem.

Na horkém písku ani krůček živý.

Zrození v temnu. Život uhrančivý,

Smrt jenom sladká.

Fialy dýší, odumřelé z vedra,

tam, kde jich vůně obzvláště je štědrá,

leží má matka.