Hrdé sloky.

Vždy moři bouřnému bych svěřil tíž svých dum,

vždy hvozdům hučícím a zářným západům,

vždy hvězdám v daleku,

vždy ptáku na sněti, vždy lani ve houští,

vždy doma svému psu, vždy tigru na poušti, –

však nikdy člověku!

Neb lesy, ocean a nebe zářící

jsou božsky lhostejny v pláč duše truchlící,

pták pěje klidně dál;

laň, pes tě vyslechne, byť třeba nechápal,

a tigr, tobě vděk, snad by tě rozsápal –

však člověk by se smál.