Hrdina budoucnosti.

Když bloudím za večera městskou vřavou

neb mírem polí v západ zardělých,

vždy jako stín tou krásou luhů smavou,

tou směsí pestrou davů veselých

muž zmořený se mihne svislé šije

ve hrubé kytli, jež ho nuzně kryje,

a když zor kalný ke mně povznese

z pod čela, prachem krytého a potem,

ten pohled bytostí mou zatřese

a do srdce mi vnikne žhavým hrotem.

Hle! jak se plíží, jistě vědom sobě,

že skvrnou je v té kráse kolkolem,

kde šťastný zástup svítí v pyšné zdobě

a veselým se baví šveholem,

kde z kočáru, jenž přelet’ bystrým klusem,

rtík půvabný se nad ním zachvěl hnusem

a bohatec naň pohrdavě zřel,

an smekl čapku sedranou až k zemi –

já cítím cos, jak bych se sklonit měl

před tebou, muži povržený všemi.

Ty, který z půdy hmoždíš v potu tváři

kvas bujný jiným, sobě černý chleb,

v důl pohřbíš se, bys jiným skvostů záři

a sobě vynes k bídné rakvi hřeb,

jenž vracíš se tu v brloh z těžké práce,

kde jiným snášel’s mramor na paláce,

a žiješ trudněj nežli v jařmu skot,

bys jiným uchystával zemské nebe:

Mě pálí na duši tvůj horký pot

a jest mi, jak bych odprosit měl tebe.

Ty jedva času máš, svá zlíbat děcka,

jichž pohled jak by vyčítal ti hřích,

neb z něho zírá beznaděj tvá všecka

a dědice v nich splodil’s útrap svých;

ty lopotíš se zítra jako včera,

dny, léta, věk svůj z jitra do večera,

rád, na chvilku-li oddechnouti smíš

kdes v koutě chrámu, ana kněze ruka

ti okazuje v nadoblačnou výš,

kde najdeš klid a tvá se skončí muka.

Co tobě společnost? Jí dávat musíš

v daň čela svého pot, svých synů krev,

však jejích vnad a slastí neokusíš

a neznáš člověčenství jasný zjev.

Co tobě ducha lesk a jemné mravy,

co květy něžných citů, vavřín slávy?

Ty klesáš v pustý hrob jak suchý list,

list jeden z těch, jež prší za jeseni,

jichž spoustu nikdo ani nedbá sčíst,

jež drtí krok a v pouhou mrvu mění.

Ty potácíš se tmou, klíč nemáš zlatý,

jímž otvírá se brána poznání,

duch umění v šeř bídné tvojí chaty

svou čaroskvoucí peruť nesklání,

pro tebe harfa poesie něma,

pro tebe štětec barev luzných nemá,

pro tebe nemá hudba božských zvuků,

mim nepásá svůj bohatýrský háv,

a kdybych ty své sloky dal ti v ruku,

„co s tím?“ bys dlaní v trpkém smíchu máv’.

Co my jsme tobě? Naše rytmy křepčí

jen komnatami víl, jichž pleť je sníh

a ručinky nad pavučinu hebčí

a nožky lehčí křídel motýlích,

žen, tepajících jenom louten struny

a v parku nyjících za svitu luny;

my stavíme jen muže na svůj štít,

již v teple, syti, času mají dosti,

za vavřínem se honit, láskou mřít

neb hloubat nad propastmi pochybností.

Nám hedbáv šustí veršem, zlato zvoní

a v perlách vzácných přebírá se řeč,

náš jarobujný rek na sněžném koni

ze zlaté pochvy tasí skvoucí meč,

má hvězdnou glorii kol božské hlavy,

a shlíží s pohrdou na nízké davy –

Leč zatím moc, jež řídí lidstva děj,

v tom davu zhrzeném si skládá sama

za hřmotu kladiv jinou epopej

a za řinčení lopat nové drama.

Tys’ jeho hrdinou, ó muži v prachu,

tys’ budoucnosti vyvolený rek,

rek lepší oněch v brnění a nachu,

jichž zbujnostem se kořil mnohý věk,

rek pravý, čistý, bez vady a hany,

rek jasnější nad Artušovy many,

ty s lící zrytou, sluncem kalenou,

s tou zdobou mozolů na drsné dlani,

jenž místo kmentu oděn halenou

a jemuž rýč je bohatýrskou zbraní.

Rek důstojný, ač neznáš dvorných mravů

a nemáš vtipu v ducha turnaje,

ač v ponížení chýlíš krotkou hlavu,

cti nedůtklivých řádů nedbaje –

když cítě políček na žhavé líci

jen zuby stiskneš, otec milující,

bys uchoval svým dítkám chleb a krov,

tu jasněji tvůj štít se pro mne třpytí

než nadutce, jenž pro dvé křivých slov

jde v souboj krvavý cti skvrnu smýti.

Ó přijde čas, kdy rozprchnou se bludy,

nad lichých předsudků a šaleb rum

kdy vzneseš ty, můj bohatýre chudý,

leb věky povrženou k nebesům,

kdy ztratí cenu zlato s drahokamy

i snění líné s nicotnými hrami,

kdy oltář soběckosti rozbije

věk šlechetnější, duté modly skácí

a diademem skvoucím ovije

skráň, operlenou potem, skromné Práci!