HRDINA NAŠÍ DOBY. (2.)

Nerozumím té hře, jež mne baví,

neptám se nikoho: proč a zač...

Na stavbě rostoucí přes naše hlavy

prostý jsem přidavač.

Přidavači jsme doby jen prostí,

její však vzmach nás k výší vznes’ –

My, kteří snili nemožnosti,

nemožný sen svůj žijem’ dnes –

Jiné mne otázky pochybou mučí,

nikoli prosté: proč a zač...

V polozbořené lesní kuči

sténá pláč. A jaký pláč! –

S risikem hry té uvyk’ jsem hráti,

vzruší mne jenom už její chvat.

Až bude dohrána, klid se mi vrátí,

možná, že také co já mám rád.

Kdosi z nás umírá, jiní žijí.

Samí to hráči. Samý rváč.

Hrajeme. Naši se udatně bijí...

Jsi také hráč... Však jaký hráč!