HRDINA NAŠÍ DOBY. (3.)

Myšlenky moje jsou pokojné, chladné,

srdce jen buší, pne se sval.

Kdosi z nás padl už, kdosi padne.

Bůh s tebou, hochu. My jdem’ dál...

Chvíle je hrůzněkrásná a plná,

zázrakem den je včerejší.

Zda jsi má duše lehkomyslná

žila kdy chvíli svůdnější?

Dubové lesy jsou hrůzněkrásné

i sněžné mé lůžko v závěji.

Zda ten můj život, nežli shasne,

vzepláti mohl jasněji?

Dubové lesy jsou žlutohnědé

a příkrov můj – bílý, zářící...

krásné dvě rány dnes ruka má vede,

dvě rány krásné, smrtící...

Dvě rány vede dnes ruka moje,

osud se postará o třetí.

– však bůh stůj při mém děvčeti!

Mladosti dnové milostí hravou

hýčkaly jemně mne i ji –

– dceru své doby. Dcerou je pravou:

Zabíjí... Jako já zabiji...