HRDINA NAŠÍ DOBY. (4.)

Co zabije nás, oči tvé se ptají

s jakýmsi klidem velkých nadějí.

Kdy zemřeme? Tvé rty se usmívají...

Svět chví se kol. Ty rty se nechvějí.

Snad včera ještě v rozkošnickém snění

žvatlaly sladká slova dítěte...

Dnes praví: „smrt“ v poklidném okouzlení...

„Kdy zemřeme? – Kdy, drahý, zemřete?“

Co zabije nás? Velký dnešek váhá,

snad větší zítřek dnem je odvety.

Podej mi ruku. S vrchu jde má dráha

a letím tryskem jemu v ústrety.

Tvé líce žhnou a vlasy tvoje vlají

jak divým vichrem dujícím kol nás...

Kdy zemřete? tvé polibky se ptají

a klidný je tvůj dech a klidný je tvůj hlas.