HRDINA NAŠÍ DOBY. (I.)

Je marno myslet, marno psáti,

a marno hýčkat jaký cit;

nač ještě srdce něčím dráti,

nač ještě srdce konejšit?

Jak balvan doba na něm leží

pod těžkým rmutem hlubiny –

to srdce však jest ještě svěží,

hle, bubliny, jen bubliny...

Jsou vzkypělé, však plynou tiše,

jsou bez tíže a bez všech pout –

Jak? – ještě na dně cosi dýše,

co dávno mělo utonout?