HRDINA ZEMĚ HUSOVY.

Kde vzal se, tu se vzal, on z české země vstal,

když po ní Zikmund sahal, rudá liška –

náš bratr věrný, slepý vůdce Žižka.

Byl z prvků české země stvořen,

by jejím hrdinou se stal:

měl trocnovského dubu kořen,

leb z žuly tvrdých skal,

měl srdce z křišťálu a v žilách granát krvavý,

hloub jezer šumavských i hor těch výška

v něm byly, vážnost jihočeských dum,

měl hbitost Vltavy

i sílu, jíž si cestu proráží,

a horskou bouří mluvil k lačným sousedům

i k bratřím nevěrným, že tajil se jim dech:

„Hoj, stojím na stráži

i Páně zákona i Moravy a Čech!“

Jak orel v dálku zřel, ač jedno oko měl,

a i když druhé obestřely mraky,

byl jako v pohádce druh Bystrozraký:

ať černá páska kryje oči,

on jasně zří, kde stín, kde běl,

kde nepřítel se k zemi bočí,

kam třeba, aby vjel

svou se druží, a vozové své hradby v hřímání

kam luky namířiti, pušky, praky.

On dobře vidí, kde se kryje lež,

kde pravdy poznání –

neb jeho okem křišťálný je duch,

s nímž otec jeho nakláněl se nad lemeš,

jímž naplněn byl betlémský kněz Páně Hus.

On ví, jej vede Bůh –

slep vidí jasně, za ním vydává se v klus.

A chorál zazpíval, že nepřítel se bál,

neb zdálo se, že Bůh sám z něho hřímá.

Chvěl před ním se i král i sluha Říma,

však syn té země čerpal sílu

z té písně, vzrostlé na chorál,

a zvyklý bran a pluhu dílu,

jímž z polí klas mu zrál,

cep pobil železem – a věrný boží bojovník

jde za palcátem, který Žižka třímá.

On v čele vojů bílém na koni

jest jejich síly vznik;

v kyn jeho ruky hlasů tisíce

hřmí polem, lesem, nad rybníkem, výtoní,

co duní kola vozů, řinčí řetězy

a kopí, sudlice:

že ten, kdo v Boha doufá, vždycky zvítězí.

V svou bílou korouhev, kde dříve býval lev,

dal rudý kalich, symbol krve Páně –

sám lvem šel pod ním, země české bráně

a zákona, v němž pravda boží.

Roj nepřátel jak chumáč plev

se rozlét jeho u podnoží,

když vzbudil jeho hněv,

když vydráždil jej z Tábora až k českým horám v skok

a přinutil jej ke lví tlapy ráně.

„Ta zem je Čechům dána od Boha,

váš od ní vari krok!

V ní chceme v míru kalich Páně pít,

jen hříchy v srdcích plenit budiž naše úloha –

však přijde-li kdo se zlou, zahřmím do ticha

a budu zhoubce bít,

já, české země lev, Jan Žižka z Kalicha!