HRDINA.

Zbrázděné, mlhavě žlutavé pobřeží,

šlehané vichrem a pěnami, úpí,

kol pevné lodice, nejlepší z vesnice,

ženy a muži se kupí.

Jak skály tančící mohutný oceán,

bouří se přírody síla a pýcha.

Na lících červených dešťovým přívalem

soucit a láska dýchá.

Na ostré skále tam v divokém moři

rozbitá loď se kloní,

tam lidé v úzkostech, jako my ubozí,

neživot, život, se honí.

Je třeba pomoci rychlé a odvážné,

překonat sebe a předstihnout dobu,

snad vlna hladová nejbližší mžiknutí

pochová naděje v hlubinách hrobu.

Člun rychle odvázán, jak šipka mihal se,

kácel se, vyletěl podoben ptáku,

železným úsilím člověk tu vítězil,

živel se poddával, dostihli vraku.

A člun se přeplnil bledými tvářemi.

Jsou všichni? Kdo se to na trosce zmítá?

Pevně se uvázal k lodnímu stožáru,

aby ho vichřice nesmetla lítá.

Lana jsou mokrá! Tři řezy by stačily!

Člun je však přetížen a bouře roste!

Což ten tam! Jeden sám! Rychle se zachraňte,

za jeho duši pak nebesa proste!

Dojeli ke břehu, vzájem se vítali,

líbali, hlučeli, ožiliť znova,

z rybářů zůstal Jens jediný u člunu,

v bouři a křiku zahřměla slova:

„Člověk tam hyne! Kdo půjde se mnou

převézt jej též a vrátit mu žití?“

Nikdo se nehlásil. Život vše na světě,

i jednou těžko jej nasaditi!

Jensova stařičká matka pláče:

„„Vzpomeň si! Otec ti zahynul v moři!

Bratr tvůj Uwe odešel, nepřišel!

I ty jdeš na smrt a já umru v hoři.

Synu můj milý, pamatuj na matku!““ –

„– Což pak ten ubohý tam nemá matky?“ –

A skočil do člunu. Za ním tři rybáři.

Hodina boje a již plují zpátky.

Když byli blízko již, Jens mával veslem,

hlas jeho zazněl jak bouře mluva

mocná i jemná, radostná, vítězná:

„Oznamte matce, že vezeme Uwa!“