Hrdinka naší doby. (I.)

Partii vhodnou kdysi pro ni našli

a vdala se. Jí bylo šestnáct let.

Do manželství si nesla román zašlý

a mnoho krásných, drahých toilett

a výbavu, jež ovšem byla z Vídně.

Své „ano“ řekla, když se jí ptal kněz,

na přání známých děkovala vlídně, –

ve voze potom choť ji domů vez’.

Po lásce nikdo neptal se jí ani...

Jí zarděly se skráně do krve

a byla v rozpacích, když „milostpaní“

ji pojmenoval kdosi poprvé, –

hle, byla tedy do opravdy vdána!

Pak odjezd nastal, shon a šum a spěch,

a mladá paní vzbudila se z rána

na cestě svatební až v Drážďanech.

Z Berlína potom psali domů zprávy,

že všecka musea tu prošli už

a že jsou oba, chvála bohu, zdrávi.

A k tomu připsala, že její muž

jí koupil boutony, – („jsou krásné, mami,

za tisíc marek! Co by papá řek’?“ –)

K nim vynašla si kdesi Pod lipami

báječně krásný, světlý klobouček.

Z Paříže potom listy druhé psali:

byt najali v Avenue de l’Opera,

hřmot na ulici je tam neskonalý

až do rána. A jaká nádhera

v Bois de Boulogne, v Opeře a všady

a v Elysejských polích lidí proud

a ekypáží nespočetné řady,

že není možná konce dohlédnout.

A dojmy střídaly se stále nové

v těch listech, které domů psali dál:

o garnituře jedné brilantové

a o rubínech v Palais Royal,

o vernissáži v Saloně, kde blýští

se celá Paříž a kde toho dne

pařížská hautevolée o modě příští

pro celý svět se slavně rozhodne...