Hrdinka naší doby. (II.)

Tak měsíc libánků jim prchnul krátký

jak okamžik. A rovnou z Paříže

v svůj domov nový vrátili se zpátky.

Pak sterých návštěv přišly potíže,

kde vyslechli i řekli kopu frásí,

jak posvěceno je to zvykem let

a všude tam, kde duše všemu schází.

A oba byli šťastni na pohled.

On starším byl o celých dvacet roků

a bujně prožil mládí veselé, –

a hle, když kráčeli teď po svém boku

ti usmívaví, šťastní manželé,

tu oba byli jako šťastné děti,

jež miliskují se i před světem.

„Ach, jaké štěstí! Lze jim záviděti!“

svět soudil nad jich lásky rozkvětem.

A přece vědělo se druhdy o ní,

že trochu lásky nemívala proň, –

a o něm, že jen za věnem se honí,

(tak mluvilo se dříve alespoň).

Však rozplynuly řeči se jak pára...

Jsou lidé, kteří trávu slyší růst,

leč všecky pomluvy jich ze lži kárá

vždy sladký úsměv kolem jejich úst.

Hle – řeklo se – ji koupil si jak zboží

a pobláznil se celý za krátko.

Když v divadle si sedli ve své loži,

on s úsměvem jí podal kukátko,

co chvíli hlavy schylovali k sobě

a šeptali si něžně do ucha, –

a přece v nedávné tu ještě době

vždy sedávala jako bezduchá...

A bloudíval zrak její za kukátkem

a potom v levé přízemí se svez’ –

jak změnilo se mnoho v čase krátkém!

I on, ten hoch, snad vystřízlivěl dnes

a na ni dívá se tak nějak chladně, –

či přece ne? Či dosud má ji rád?

Ó kdyby tušit mohl, v srdci na dně

co dělo se a děje kolikrát!

Ó kdyby tušil jen, za maskou onou,

za maskou štěstí, již má před sebou,

že často v slzách smutné oči tonou

a myšlénky že v čele zazebou,

že přetvářkou je všecko štěstí její

a celý život že je pustá lež,

kde vykřikl bys hrůzou nejraději –

však před světem se sladce usměješ...