Hrdinka naší doby. (III.)

To smutný román byl, jejž ona žila,

a zdánlivě přec klidný, bez krisí, –

ne, po rozvodu ona netoužila,

byť duše jich si byly pracizí

a třeba věděla, že nikdy bližší

si nebudou... Jest třeba lháti dál.

Ne, nikdy nikdo o ní neuslyší,

že její život šťastným se jen zdál!...

Ne, nikdy nikdo o ní nesmí říci,

že šťastna není, jak se zdálo všem,

že není ženou šťastnou, milující

a milovanou... a že těžkým snem,

kde můra leží na prsou a rdousí,

jest život těch, k nimž láska nevkročí,

kde lásku, něhu, všechno jenom lhou si,

i štěstí své lhou světu do očí.

Ó, ke klepu to zas by bylo látky,

to jejich štěstí kdyby poznal svět!

jak pomluvily by ji kamarádky

a drahé přítelkyně z dívčích let

a on, ten hloupý hoch, jenž o ní sníval

jak o bohyni a jenž měl ji rád,

zda s pohrdáním by se neusmíval,

až potkali by se zas jedenkrát?

Zda čelo by jí nevzhořelo studem,

až v jeho očích četla by ten smích?

A v srdci poklidem i láskou chudém

ty pohledy všech očí zvědavých

by pálily tak, jako hanba pálí,

ji mučily by steré otázky,

z nichž bodal by ji a zněl výsměch stálý,

proč vdávala se tedy – bez lásky...