Hrdinka naší doby. (IV.)

Bez lásky sňatek, – ach, to všední drama!

„Těch frásí, milé dítě, klidně nech!

Což láska –“ řekli, „dostaví se sama,

ne taká sic, jak bývá v románech,

však rozumná, – a jenom ta je pravá.

On bohat jest a zahrne tě vším,

a třeba dřív mu šedivěla hlava,

on jistě bude mužem nejlepším.“

S ním v divadle se seznámila loni.

Měl cosi protivného ve hlase,

co dráždívalo ji, – však řekl o ni,

a ona tedy klidně vdala se.

Však láska, o níž každý mluví,

ta rozumná, jež přijde dojista,

ta láska, kterou život by jí uvil,

k ní vejíti se dosud nechystá.

A v duši nudné, smutné prázdno zelo...

Jak pomalu ta láska vyrůstá!

A to, co k němu v ní se probouzelo,

když lhostejný ji líbal na ústa,

to spíše bylo nenávistí žhavou

v té nudy dnech. Však on byl její muž,

a často myšlénka jí létla hlavou,

že na nenávist je teď pozdě už.

Ach, pozdě, pozdě! Co tu možno dělat?

Jen lháti dál, ať svět se nedoví,

a prodaného žití pustý nelad

uměle skrývat za smích medový,

zvát k večírkům, se sama nechat zváti

a na procházku s mužem chodit dál,

nebránit tomu, co se neodvrátí,

a pohřbít v srdci mrtvý ideál.

Ach, pozdě, pozdě! Hlavou její mladou

dav myšlének a vzpomínek se nes’.

Svých družek z mládí vzpomínala řadou –

zda aspoň jedna je z nich šťastna dnes?

A zdálo se jí, ne pouze ji samu

že zklamali, jak ona klame též,

že celý svět je plný lží a klamů,

a muž i žena že je stejná lež.

A zdálo se jí, že přec kdysi v mládí

sen neztřísněný v srdci mívala,

jak mít se budou z celé duše rádi

s tím, o němž tenkrát vždycky snívala

a o němž – jenž snad nebyl z toho světa –

vznešený román v srdci předla si,

jak rytíř, v jehož srdci láska zkvétá,

k ní, princezně, se jednou přihlásí...

A zatím místo báječného prince

jací to přišli směšní panáci!

Jí kořili se, mladé krasotince –

a tak se první mladost utrácí

na věnečkách a plesích stejných věčně.

A on to byl, už trochu starší pán,

byl milostpaní představen i slečně

a přišel k nim, když byl tak vlídně zván...

Hlas jeho protivný ji týral v uši,

však přece sobě kladla otázku,

jak závoj svatební jí asi sluší...

Však nemyslila při tom na lásku,

ne, pouze na to, že se vdá jak jiné,

jež románky své klidně předou dál,

a na to, že jí hlučná Paříž kyne,

svatební cesta, dávný ideál...