Hrdinka naší doby. (V.)

Snad řeknete, že hrdinka to všední.

Ó zajisté! A celý tento děj.

Alespoň rozvod chtěli by tu jedni

hned od stolu i lože nejraděj,

a druhým jistě vhodno tady zdá se,

že milovník už zjevit by se moh’,

jenž kořil by se svůdné její kráse

a byl tak milování hodný hoch.

Leč chyba lávky. Rekvisita tato

mé chybí povídce, jež mravná jest.

Jak neporušené a ryzí zlato

je hrdinka má dbalá na svou čest,

a jako poslušnou vždy dcerou byla,

jest dobrou ženou. A muž ji má rád.

Jest krásná, rozumná a roztomilá

a převléká se za den desetkrát.

Má všecko, čeho srdce si jen žádá,

i ctitelů svých počet veliký,

má piano, na které hraje ráda

a nejraděj Straussovy valčíky,

má radost nevinnou, jak časem bývá,

když někoho svou krásou poblázní,

svá soirées má v zimě, hraje, zpívá

a v létě jede někam do lázní.

A jak jí řekli kdys, na svého chotě

si zvykla už i na ten jeho hlas,

tak protivný jí kdysi... O samotě

se, tuším, někdy doma nudí as,

(Bůh dobrotivý nedopřál jí dětí)

však ona s plným krásy rozkvětem

a v robách, které lze jí záviděti,

jde štěstím svým se chlubit před světem...