HRDINOVĚ PRÁCE.

Když obzor v záři rána otvírá se

a v rytmus práce píseň ptačí zvoní,

když země-milenka se vzdává v kráse

a hlavu orosenou tiše kloní,

jdem rozsévat i my těch setbu květů,

svých srdcí sémě novému dát světu.

I na moři my zápasíme v boji,

ač galejník z nás mnohý, příliš lačný,

Ó velká volnosti, hvězd záře tvojí,

když nad ním rozklene se obzor mračný,

a přece s hlavou vztyčenou loď žene

k radostným břehům země zaslíbené.

I mnohý z nás v důl myšlenky též vchází,

kde v temnotě mu plynou dny a roky,

kde pochybnosti démon duši mrazí,

kde marně hledá hvězdné básně sloky;

ač chaos před ním v noci nekonečné,

přec v duši hoří kahan pravdy věčné.

A jiný v tiché samotě své celly

v magických kouzel čarokruh se hrouží

a jako alchymista osamělý

jen po kameni mudrců vždy touží

a neptá se, zda život marně mizí,

když v rmutu žití hledá zlato ryzí.

A konec, cíl všech? Přijde ona chvíle,

západu chvíle, vzpínají se ruce

zemdlené tíhou, ne již v mládí síle;

zrak uvadlé zří mládí květy v muce,

a poklady snů jsou jak suché listí,

v němž osudu van píseň Smrti svistí.