Hřejme si ruce!

Starý jsem kdysi relief viděl

ve troskách chrámu, patřil naň dlouho,

zahřál mne divně, hluboko v srdci

prostotou dětskou podání svého.

Antický oltář a na něm urna;

z vásy té šlehal do výše plamen,

a na něm hřály čtyři se ruce:

dětské dvě svěží, patrně dívčí,

žilnaté druhé, patrně mužské.

Hlavy jich více nebylo vidět,

otlučen příliš relief byl,

ale z těch rukou mluvila touha,

po světle touha, po teple touha;

ty ruce dívčí jako ty mužské,

svalnaté ruce jako ty dětské

vzpínaly k ohni žádoucí dlaně,

tiskly se k ohni blíže a blíž,

z jemné žil spleti, z hrubé jich tkaně,

z obou to znělo: Hřejme si ruce!

Zadumán dlouho v hluboké dumě

nad touto kresbou lidských čtyř rukou

stál jsem a myslil: „Cože, jen ruce?

Hřejme si srdce, to platí víc!

Hřejme si srdce v dobro a krásu,

hřejme si duše v úsměv a vlídnost,

hřejme se všickni na ohni tom!“

Antický oltář mizel mi v mlhu,

mizel i relief sochařské práce,

zbyla jen myšlenka hovoříc dál:

„Hřejme se všickni v paprsku krásy,

hřejme se všickni na ohni dobra,

dříve než v sobectví zamrzne svět!

Hřejme se všickni! Bůh nám dal slunce;

zvali je dobrem, zvete je krásou –

slunce je tady, hřejme si srdce!“