HŘÍCH.

Vrzla vrata – kroky nesmělé, –

touha přissála se na těle.

Krajem dýchla žádost upíří,

že dnes tělo s tělem zahýří.

A noc tichá, tichá, hvězdnatá,

jako k milování komnata.

Tichá noc, ach, tichá, hrobová,

taková noc hříchy pochová.

V okenicích světlo blikotá

a na návsi není života. – –

„Pojď, ó pojď –!“ – ‚To paní mé je hlas!‘

„Pojď, ó pojď –.“ – ‚Já čekám, paní, vás!‘

A zas kroky tiché, nesmělé,

touha přissála se na těle.

Spánky zalomcoval těžký hřích,

paní blízko, vášně její, smích.

‚Paní má –‘ „Buď odvážný!“ ‚Smích tvůj?‘

„Pojď, mé tělo máš –“ ‚Tvé tělo? – Stůj!‘

„Blíž jen, blíž, a líbej ramena –!“

Tělo svítí – modla kamenná.

‚Volal jsem tě, nechci ramen tvých,

nechci těla, chci jen smích, tvůj smích!‘

– – – V oknech světlo zmírá, zhasíná,

a tma padá – běsů lavina...

‚Volal jsem tě.‘ – „Na má prsa sem!“ –

Hlavu tiskne plným pod prsem, – –

do tmy zírá okem upíra,

a dech v hrdle prsty zavírá – – –