Hříčka přírody.

Rozjařen plameny cyperské sladké šťávy

Augustus césar mluvil o blesku své slávy:

„Mých činů chvála zní až nad nebesa,

jsem veřejnosti bůh i zátiší.

Když truchlím, smuten svět a se mnou opět plesá;

Evropa ovečkou, jež ku noze mi klesá,

jak vůli mou a rozkaz uslyší;

já historie dnešní hlavní kreslím tahy

a směju se odpůrcům svým –

i národ proti mně kdy zdvihne meč svůj nahý,

pokorně odkládá zas vzdorné svoje snahy,

když hněvivě „Quos ego!“ zabouřím.“

V pozdější chvíli znaven césar v sny se hrouží...

V síň komár vlít. Ta hříčka přírody!

Obličej světapána hrdý,

jenž tisíc lidí vodil v lahody

a nemilostí jiným osud nastlal tvrdý,

svým hnutím odsuzoval k věčné trýzni, bolu,

ten obličej, kol něhož lid zří aureolu –

hle, komáru teď za rejdiště slouží!!