HŘMÍ PŘÍBOJ

Hřmí příboj moře, jemuž konce není,

široké, valné moře kolem nás,

rve břehy naše, bouří se a pění,

v něm chvílemi již tone břeh i hráz –

jsme v moři ostrovem, o naše skály

od věků hřmí ten příboj neustálý.

Však znovu náraz vln se tříští, láme

a o hráz ochrannou se odráží –

vždy ještě v sobě dosti síly máme,

být stále a vždy znovu na stráži, –

vždy ruce k dílu! Na ochranné valy!

Však již v těch bouřích věky přetrvaly.

A čím víc bije v ně to moře vůkol,

s tím větší láskou vždycky ku práci!

Nám vnucen boj, svůj každý známe úkol,

čím víc to kolem hřmí a burácí,

tím větší láska nechť nám v srdcích plane

k té půdě naší, ode věků rvané!

Za každou píď té půdy nad vše dražší

vždy v nový boj! Nám svatou je ta zem,

je potem zrosena i krví naší,

nám po otcích je svatým odkazem

a jejich láska pro ni, velká, stálá

i v nás, a kéž i v dětech vnuků sálá!

A láska ta nás všechny posvětí-li,

žít bude-li jak svatý oheň v nás,

nám v nový boj dá vždy zas nové síly –

a vytrvá ta naše česká hráz,

ať o ni vlny zběsile se tříští,

přetrvá věky i vše doby příští!

A že i my jsme kdysi její hráze

pomohli chránit proti bouřím zlým,

by vnukům jsme ji dochovali snáze,

by dál ji dochovali budoucím – :

to vědomí i žár té lásky žhavý

nechť dál, kde hrází třeba, hráze staví!