Hrnčíř.

Dnes v jitra úsvitu vstal rozespalý,

do lehkých škorní obul nohy bosé;

luh oknem omžený jen hořel v rose

a lesy daleko v dne růžích plály.

A za stroj k práci svojí usedaje,

jím pohnul v ráz, že skřipot zazněl líný,

jej roztočil, až jiskry bleskly z hlíny

a zlatem hrály nádob vlhké kraje.

A z blízkých pastvin u vyschlého splavu

krav stádo šlo, kde v olše stín si lehal,

jim do boků květ rudé vrbky šlehal,

stvol skvrnitých a dutých bolehlavů.

Jen okna vánkem časem zaskřípěla...

Králíků smečka vířila tu kolem,

že k smíchu to, když hrála s trávným stvolem,

neb se střevícem kankán prováděla. –

A teď jde dívka... Dobré jitro dává,

a s ní se smějí celá slunná lada,

kus trávy dá, neb králíky má ráda,

nad okna révoví se kloní smavá...

By viděl líp, hned vezme okuláry;

líc holá zaplane v nach purpurový,

a vdovec mrzutý cos honem poví

a hubená tvář v oblé vzrůstá tvary.

A že je svatý, pobožný a mravný,

ku skříní zčernalé hned skočí stranou,

Rodičku Boží dá jí dotýkanou,

ten poutník svatohorský, neunavný!

Leč kolem právě manželé jdou mladí,

a babka jaká... Řeči z toho budou,

že on je stár a že si vybral chudou,

a že to neschvalují kamarádi.

Leč pomluva proud lásky nezastaví,

neb krb je chladný, jizba bez kolébky,

ba není mluvit s kým, vlas hladit hebký,

a ženich starý, ten je tvrdohlavý.

Neb na dnešek se divná věc mu zdála,

že nebožku zřel, jako živou kdysi,

s ním seděla, s ním z jedné jedla mísy, –

– a ke sňatku své svolení mu dala! –