HRNČÍŘSKÁ.

Ten náš hrnčíř, to je hrnčíř,

ten zná točiť kruhem svým,

jako Pán Bůh na nebesích

točí kolem světovým.

A jak v ráji z rukou Božích

sličný Adam z hlíny vstal,

tak on nádob jako kvítků

na tisíce nadělal.

Nakroužil jich na tisíce,

na nich květů milion,

lístků, stonků, holoubátek,

tu srdéčko a tam zvon...

Jednou, když byl zabrán v práci,

zaklepal k nim císař pán,

prohlížel ty květné mísky,

s úsměvem vzal květný džbán:

„Nač pak tolik trav a kvítí?“'

– žert bylo znát po hlase –

„Na těch džbáncích, na těch miskách

nikdo se přec nepase!“

Hrnčíř za uchem se škrabal –

šelma jeden chytrácký:

„Tolik květin, jasný kníže,

pro váš lid je chudácký.

Nechci mluviť o těch daních –

ale, pane, to je tak:

Květné mísky – málo na nich –

ať se pase aspoň zrak!“

Císař pán měl ze slov radosť,

potáh’ mistra za uši –

a hned kázal ministrům svým

zmírniť daň jak přísluší.

Mistr květoval však dále,

tak se mu to uzdálo:

Když prý jsou teď mísky plny,

aby lépe chutnalo....

Ten náš hrnčíř, to je hrnčíř,

ten je mojím chlapíkem,

ví, co počíť s uměním svým

a co se svým – jazykem!