Hrob.

Co v tobě tají se? Zda branou v nekonečnost

tě temnou zváti mám, v svět neznámý a stinný,

jejž halíš tajemstvím, jež nelze proniknout?

Či v tobě odpověď na otázku, co věčnosť,

kam nelze prohlédnout a jejíž prohlubiny

tak děsné, tajemné, že v šeré jejich stíny

jen plaše člověk zří, však jak by těžké viny

se náhle dopustil, zpět rychle v bázni prchá

a v svého rozumu se malý vrací kout?

Či kolébky jen klín jsi, z které nové žití

se směje v předtuše v svět zářící a skvělý,

v nic, sotva vzešlo z ní, zas zpět se vracejíc?

Neb brázdu sypkou jen má každý v tobě zříti,

jichž počet bezměrný v lán světa širý, celý

smrt pluhem vyrývá, a když v nich vypučely

znov klasy života, by skosila je rázem,

zář’, krásu všeho tak zas obracejíc v nic?

Kdo vše to rozluští? Čí rozum na vše stačí?

Zda člověk? Příroda či sama náhle zjeví

kdys řešitelkou se těch záhad tajemných?

Týž stejný, jako vždy kol tebe člověk kráčí

v svém žalu, radosti, zní stejně ptačí zpěvy

jak jinde nad tebou, jich jásot, smích a hněvy,

a krása květů tvých týmž modrým okem děvy

jak jinde k nebí zří, svit s něhož na tě zlatý

týž padá slunce, hvězd a s mračen déšť a sníh.

A mrtví nemluví... jak v propasť nedohlednou

klesají ve tvůj klín, jenž navždy, navždy skrývá

vše vášně člověka, hřích, nenávisť i žal.

Ó, chabost myšlének, jež v šeru tvém v nic blednou.

Taj tvůj skryt škraboškou, z děr její očí dívá

kdos velký, neznámý se v svět, tma zádumčivá

jej halí tajemstvím, a ruka směle živá

když chce ji strhnout, zpět hned ochromena klesá,

hlas hrozný slyšet mníc: „Až potud – – ne však dál!“