HROB BÁSNÍKŮV.

Sním, že jsem v hrobě již tak mnohý rok,

leč dosud slyším vše, nechť tma mne halí:

pláč nad sebou a vzdechy, prázdné chvály

i klevet lži, jak stane tu i sok.

Zprv přichází sem ke mně četný krok,

leč vždy jich míň – už počet jich jen malý:

ti umřeli už sami – ti jsou v dáli,

a jiným splách mne s mysli času tok.

Pak přichází už jenom stará dáma

se stopou krásy v tváři, dlí tu v snách,

a já se chvěji blahem – tys to sama.

A posléze ni ona nejde, ach!

Zda dohrála i ona žití drama?

Teď, teprve teď, rozpadám se v prach.