Hrob básníkův.

Spí básník moře na pobřeží

svůj vytoužený, věčný sen.

Kraj celý pilně ticho střeží,

on klid má – první tichý den.

Na prsou jeho ruce leží,

a kalný zrak je zaklopen.

Po vlnách plují volné lodě,

a slunce hasne na pláni.

Bůh moře, po své říši chodě

proud větru pláštěm zaslání,

a šumot ve hluboké vodě

zní jako tajné žehnání.

A div byl velký: noc kdy světlá

oděla moře kouzlem par,

a v nebi plná luna skvetla,

svůj tkajíc snivý, bledý žár,

sem zevšad příroda se sletla,

a nikdo neznal hněv ni svár.

Dřív květy přišly, plné rosy:

petrklíč, douška mateří,

chudobka o místečko prosí,

růže se rděla na keři,

a chrpa, kterou sekáč kosí,

tam smutně stála v zášeří.

Nad pěvce hruď, v níž duše žila,

květ lilie vstal bělavý,

u nohou fialka se kryla,

břečtan se vinul u hlavy,

a k srdci oměj zasmušilá

svůj vztáhla kalich modravý.

Pak přiletěli ptáci tiše

a slavík zpíval requiem,

drozd s písní, která smutkem dýše,

labuť, jež pěje v skonu svém,

i sokol, který s nebes výše

na naši hledí malou zem.

Žežulka lkala dumnou tísní,

čáp zamyšlený tiše stál,

a chřastal mrazil divou písní

a holub šíleně se smál,

i vrabec v šedé hávu třísni

se za mrtvého truchlit zdál.

I ptá se luna s chladným čelem

a spěchá rychle v mračnou dál:

„Co truchlíte tak v srdci vřelém,

co hrob ten vám zde pochoval?“

Zní odpověď jí v sboru celém:

„Zde přírody spí slavný král!“