Hrob Boží

Tu v prostřed svěc, jež bílou záři lijí,

a v květů vůni, jako v agónii

jež oddychují,

za bílý náhrobek se monstranc výší

svým bílým závojem tmy do cypřiší,

jež podobny jsou sluji.

Jak srdce zbledlé smrti políbením

tam hostij, která Bůh jest posvěcením,

se skryta tají;

tu, zsinalý, On tiše odpočívá

a přes Něj mystický níž závoj splývá

a Serafíni lkají.

Je přísný první zákon Všehomíra,

i Bůh, zdroj života, hle, také zmírá,

týž osud všeho;

nad naším losem nebe zatmívá se

a skála puká, zem se třese v žase;

táž výše Výkupného!

Pak Sabbat velký, sladký, nekonečný,

co za ním je? Den třetí věčný?

či noc jen míru? – –

Má naděj sladká a má láska zkvetla

a v srdci probodená ruka světlá

mou pozvedala víru.