HROB MÁCHŮV.

Spí v urvaném nám, odcizeném kraji,

on neskonale jemný, snivý, měkký;

jak as, co nad ním bouří záští vzteky,

se zachvívá prach jeho bolem v taji!

Jej nenechme – vy díte – tam, kde lají

nám, naší řeči; mezi naše reky

jej složme raděj, v mrtvých svatoháji,

kde uslyší hlas slávy, naše vděky!

Ne! Přes dál, sterých protivenství zlobu

kdys celý svět hřměl ku božímu hrobu,

rek dávný, šiky nepřátelské plaše,

v boj vrh’ se, by jej druzi vysekali –

ó, nechte spát jej, kde své zaspal žaly,

však meče v pěst – ať půda ta je naše!