HROB MLADÉ PĚVKYNĚ.

Tu, kde v jivách chládek věje,

Bledolící luna své

Jemnolesklé stříbro leje,

K sladkým vzdechům duši zve;

Tu, kde v tichém, svatém stínu

Letných osik bujní mech:

Pochovali ondy Línu,

Skvělou hvězdu dívek všech!

Skromná fialinka krásí

Lůžko její tichounké,

Vůkol vínek sedmikrásy

Vůně dýše libounké;

Růže jará na něj kloní

Porošené větvinky,

Každým jitrem naň se roní

Věrných družek slzinky.

Svadla v prvním uzardění,

Jako vedrem skleslý květ,

Krátké bylo její snění,

V něž ji ukolébal svět;

Žilať jako holubinka,

Jižto tichý zrodil háj,

Modrá skvěla se očinka,

V srdci klidný kvetl ráj.

Svíží kaštanové vlásky

Po šíji se vinuly,

Ctnosti zarděním i lásky

Líce veždy kynuly;

Outlou české milostenky

Prsy svými zkájely,

Umky vlastenské dívenky

Srdéčko opájely.

Harfy její žalopění

Temný háj jen slýchával,

Měsíc s hůry v smutném zření

Na pěvkyni vzhlídával;

K zpěvům dívku povzbudíval

Slavík, v křoví hustém skryt,

Žalně klokotem svým vlíval

Do prsou jí něžný cit.

Nyní rovec její chladí

Hustolisté vrbiny,

Růže, jenž se květnem mladí,

Kryje lůžko dívčiny;

V tichém, veleblahém spánku

Klidně tady spočívá,

Duch se její v zorním stánku

Hvězdověnci odívá.

Zří tam pěvce již z Voklýzu,

An se Lauře beře vstříc;

Líbá zbožnou Heloizu,

Kteráž tam nestýská víc;

Zproštěna všech bolů vřelých

Mitilénská pěvkyně

Vítá družku v hájích skvělých,

Ve záhvězdné krajině.

A hle! když se jaro jeví,

Růže zavání i bez:

Slýchá poutník libozpěvy,

Jako dálných zborů ples;

Jako v kvítí větřík hravý,

Zvučí tento rajský zpěv,

Přepodivně duši baví,

Lítým vášním krotě krev.