HROB NA CESTĚ.

Široká cesta písčitá

vlnami hrobů prokmitá.

Kamenná deska veliká

na cestě hrobku zamyká.

A kdo jde božím hřbitovem,

cesta jej musí vésti sem.

– Kdo si tu v cestě lehl v zem?

– Stařec, byl naším farářem.

Zryta je deska kamenná,

setřena na ní písmena.

Ryla tu slza plamenná

víc než-li sochaře ramena.

– Kdo to jde po mé ložnici?

– Otče, toť tvoji farníci.

– A čí to slza rozmilá

na mojí desce zvonila?

– Otče, toť tvoji sirotci

teskně tu pláčou po otci.

– Vraťte se domů, přátelé,

zjasněte oči zardělé.

Dokavad můj zde leží hrob,

nebude nikdy bez ozdob.

A vaše slzy, perel skvost,

k Bohu já nosím na výsost!