Hrob Orfeův.

Zde v cypřiších a myrtách šero dýchá,

a v poledne, když Heliův vůz stane

v zenitu nebes, tady zefir vane

svou nejjemnější perutí a z ticha.

Sto honů dál hřmí světa vřava lichá,

zde muž se knězem, žena Musou stane

a hymny sloka jako rosa kane

na urnu, v níž spí básník, Mus všech pýcha.

I polibky tu bázlivě se snoubí

na milenců rtech, ó jak zde jsou šťastní

ve tmavém hvozdu u Libethry zřídla!

A stromy oddechnou-li sobě z hloubi,

a v nich když chvět se slyšíš ptačí křídla,

dí každý: „Mrtvý Orfeus dál básní.“