HROB PRVNÍ LÁSKY.

Ach, ano, snad se řeka rozčeřila,

a na břehu vrby zašuměly snad.

– Že víc než já jsi v noc tu neztratila,

chtěl bych ti přísahat.

Na hrobě naší lásky hýřil jsem rok celý.

Dnes popěvek mi na rtech mrtvě stich.

– Co ty kalné vlny tělo unášely,

já slyšel jen svůj smích.

Tak myslil jsem, že jsem už zapomenul,

na hrobě lásky hýřil jsem rok dál;

pro nová jitra novou duhu sklenul,

a vše, cos’ nebyla ty, přivítal,

na hrobě naší lásky chtěl jsem z opojení

svůj celý příští život zbudovat,

už nezlákat se v žádné probuzení,

a tak nad svým hrobem spát...

Však dnes vše schladlo. Všechna srdce cizí.

Něm choulím se před poznáním tím v kout.

Že obraz tvůj mi z očí nevymizí,

já chtěl bych oslepnout.

A dnes to přišlo... Černý prapor vlaje,

kde radost svou jsem mohl odpoutat.

Mně právo na smích neber, když jsi nedala je!

Proč nenecháš mne aspoň v snu se smát?

Nad tím jedním místem, kde jsem moh se smáti

a kde jsi mi mohla jednou odpustit.

A kam mne nikdo víc už nenavrátí,

kde spíš než na dně vod jsem mohl zapomnít.

Nad mrtvou láskou hýřil jsem rok celý.

Však vypršela lhůta: jeden rok a den!

Já neslyšel jsem, jak mne probouzely

ty kalné vody a vrb šumný sten.

Však dnes je pozdě. Vše kol mne je cizí.

Něm choulím se před poznáním tím v kout.

Že obraz tvůj mi z očí nevymizí,

já chtěl bych utonout...

Ah, ano. Nad tebou se řeka rozčeřila.

A na břehu vrby zašuměly snad.

Že míň než já jsi v noc tu neztratila,

ti nechci vyčítat!