Hrob u Chvatlin.

Blíže Chvatlin na planině

smutně planá hruška stojí,

zakrsalá, plná mechu:

babka v rozedraném kroji;

ale v teplé jara chvíli

vije hlavu v lesklý běl,

voní: šepce divné zvěsti,

že by kámen zaslzel.

A přec milo u té hruše;

mimo jarý potok běží,

zlatý písek břehům dává,

drobnou perlou kvítí svěží;

u hruše se chvíli staví –

samá žalost, samý vzdech –

kvílí, šplouná – a zas dále

luhem prchá na pospěch.

Blíže Chvatlin na planině

u potrojném mělkém hrobě

tři jsou skryti junákové

popraveni v dávné době;

za vlast – právo byli sťati

jedním mečem v jeden den;

bez rakve tam pod tu hruši

s druhem druh byl uložen.

Kde je ťali níže hlavy,

zlatý proužek hrdlo mělo,

líce kvetlo, jak ty růže,

jimiž věnčili jim čelo;

mohyly tři přizdobené

zbožný zbudoval jim lid,

ptáčata jim s hruše pěla

drobné písně na poklid.

Hledík, narcisky a zvonky

na junáků rovech stály,

vyrůstaly, rozkvétaly,

zrak i srdce těšívaly;

jeden růvek milá střehla,

druhý sestra, třetí však

zvadlé ruce staré matky

vláhou, mdlý již ronil zrak. –

Ejhle, rovy na planině!

Na tom prvním roste hloží,

druhý prahne, na třetím však

každým jarem květ se množí:

růže kvetou poupat plny,

pták zde sladký zpívá žal,

nestejný že v ona místa

cit tři srdce pochoval!

První spustl k nepoznání;

milá dávno zapomněla; –

druhý zaschl; láska sestře

zaplašila stíny čela;

jenom třetí bujně zkvétá,

v mrazu, vedru, svěží přec,

ač mateřské ruce dávno

v rakvi drží růženec.

Ký to zázrak? Lid ti poví:

Úplňkem-li měsíc svítí,

klečí bílá postať matky

pod tou hruší na pažiti;

pěstí, kropí růvek třetí

vyšší moci na pokyn,

vždyť v té černé prsti leží

její dítě: sťatý syn.

Divno-li, že v hruši s jara

slavík hnízdo sobě splétá

a že těch, kdo mimo spějí,

srdce na klín k matce slétá;

že z hluboka duše vzdechnou:

„Pane! V metešení zlob

dej každému takou matku,

dej každému taký hrob!“